Jaké knihy mám na výběr?

Pan Šíma dostal doma důležitý úkol: vyprávět každý večer svým dětem pohádku. Dříve jim vyprávěla maminka, ale protože jí nezbývalo mnoho času (v domácnosti je vždy co na práci), převzal její úlohu tatínek. On by nejraději pohádky četl, jenže Petřík a Petruška s tím nesouhlasili. Vyžadovali takové, jako byly ty od maminky: o zdánlivě obyčejných věcech kolem nás. A to není vůbec jednoduché! Zdali se mu nesnadnou úlohu podařilo splnit a jak se jeho potomkům vyprávěnky na dobrou noc líbily, se můžete dozvědět z půvabné knížky Zdeňka Svěráka. Něco už napovídá sám její název.

Veselý příběh neobyčejných kamarádů, pana Buřtíka a pana Špejličky, napsal Zdeněk Svěrák nejen pro děti, ale i pro jejich rodiče, aby se společně zasmáli. Vydejte se spolu s oběma rozpustilými chlapíky do Žatce za velkým výdělkem! Je krásné počasí a jejich štěňata začínají kňučet hlady…

Kniha Zdeňka Svěráka, vypráví o nevšedním přátelství dvou kamarádů, zpečetěném tlačenkou a lipovým čajem. Tři neuvěřitelné příběhy pana Buřtíka a pana Špejličky doprovodil svými ilustracemi Jiří Votruba. Vznikla tak pestrá a nápaditá knížka nejen pro děti. První dva příběhy napsal Zdeněk Svěrák v 70. letech pro své děti. Vyšly v roce 1971 a 1972 v Albatrosu jako samostatné sešity a čtenáři si je velmi oblíbili. Třetí příběh - Lekárna U bílé myšky - dopsal Zdeněk Svěrák v tomto roce. „Mezi panem Buřtíkem a panem Špejličkou vzniklo kamarádství, které se hned tak nevidí. To jim pomůže dostat se z každého maléru. Když se pan Buřtík a pan Špejlička poprvé setkali, dali se do smíchu. Smáli se sami sobě, vždyť jeden vypadal jako soudek, druhý jako tyčka. Ale hned si byli sympatičtí, a vydali se zpečetit své nenadálé přátelství do restaurace Rozmarýnka. První si objednal dvanáct talířů tlačenky s chlebem (který asi?), ten druhý lipový čaj a sušenku (kdo asi?). A pak společně vyrazili vstříc novým dobrodružstvím. Tak ať se vám oba pánové neztratí!

Pohádky pro předškoláky a malé školáky, které mohly děti vidět jako večerníkové příběhy již před více než dvaceti lety. Kdyby šlo Radovánky specifikovat jednou větou (což samozřejmě nelze), bylo by to nějak takhle: milé, něžné, zábavné a veselé, bez prvků přehnané agresivity či násilí a současně výchovné a poučné. Nenásilnou a nenápadnou formou Zdeněk Svěrák ukazuje dětem naprosto jasnou linii mezi tím, co je správné a tím, co není. A přesto v pohádkách žádné poučování a vychovávání na první pohled vůbec nenajdete. Nejsou třeba žádné spolknuté babičky a Karkulky, unesený Budulínek, ani zakletá princezna, aby bylo z příběhů jasné, kdo stojí na které pomyslné černobílé straně světa. Ale ony tam snad ani ty černé strany vůbec nejsou…

"Pohádka, to je raneček moudrosti, který nám tu zanechali předkové, abychom si ho vzali na vandr světem a věděli, jak se rozhodovat na rozcestích. Kudy jít a kudy se nevydat. Pohádka věří, a dokonce přikazuje, že dobro má být pochváleno a zlo potrestáno. Jenže lidský život je krátký a boží mlýny melou tak pomalu, že se takové spravedlnosti málokdy dočkáme. Ale pohádka to všechno stihne. V tom spočívá její blahodárnost." Zdeněk Svěrák